Když máš chuť to vzdát…

Asi každý z nás už někdy seděl s hlavou v dlaních a cítil, jak se naše duše ptá: 

„Proč všechno tolik bolí?“ Proč se energie nehýbe, sny se nám rozplynuly jako ranní mlha a místo radosti vládne uvnitř ticho, únava a hluboká prázdnota.

V takových chvílích se zdá, jako by jedinou úlevou bylo všechno vzdát, zavřít srdce, stáhnout plachty a prostě jen přežít další den, aniž bychom museli cokoliv cítit. Možná právě teď to tak vnímáme a v hlavě nám běží ten nekonečný proud myšlenek, který zraňuje víc než cokoliv zvenku. Je to ta temná noc duše, kdy máme pocit, že světlo už nikdy nepřijde.

Jenže právě v tuto chvíli, když máme pocit, že všechno ztratíme, jsme paradoxně nejblíž tomu, co k nám ve skutečnosti míří. Zní to jako fráze, já vím, ale z pohledu člověka, který pracuje s energií jako mistr Reiki a průvodce duchovní transformací, vím jistě, že když se láme starý život, aby uvolnil místo novému, probíhá hluboký očistný proces.

To, co ještě nevidíme, se rodí potichu – ve tmě, v tichu, v bolesti, kterou se nám nechce cítit. Staré vzorce a tíha odcházejí, aby mohlo přijít něco, co má novou sílu a smysl.

A právě to je ta chvíle, která rozhoduje:

• buď zůstaneme uvěznění v blátě vyčerpávajících myšlenek

• nebo z něj uděláme úrodnou půdu pro něco, co teprve roste

Je to alchymie duše, kdy se z rozpadlého rodí něco silnějšího a čistšího, a aby se naše vnitřní světlo z té tmy opravdu pohnulo. Nestačí jen čekat, že to nějak přejde. Musíme začít jednat jinak – klidně maličko, ale vědomě a upřímně.

Začněme hned dnes večer:

Najděme si místo, kde nás nikdo nebude rušit a kde se cítíme v bezpečí. Zavřeme oči, položíme si ruku na srdce – na naše energetické centrum, kde sídlí naše pravé Já – ta část nás, která je silnější než všechny myšlenky. Jen dýchejme. Dýchejme tak dlouho, dokud necítíme alespoň jeden klidný, hluboký nádech, který nám připomene, že jsme tady a teď, a že naše vnitřní světlo stále hoří. Tento nádech je kotvou v bouři, připomínkou naší podstaty.

Potom vezměme papír a dovolme si napsat na něj všechno, co nás drtí. Bez cenzury, bez uhlazování. Vztek, bolest, obavy, prázdnota, zklamání – všechny stíny, které se usídlily uvnitř naší duše. Když to ze sebe dostaneme, vizualizujme si, jak s každým slovem opouštějí naše tělo.

Ten papír můžeme spálit s úmyslem proměnit starou energii na novou, nebo ho roztrhat

a spláchnout do vody, nebo zakopat do země. Všechny varianty fungují – podstatné je pustit to, co už dál nést nemusíme.

Je to rituál očištění, akt vědomého propuštění. Ihned potom se zvedněme a udělejme jednu malou věc, kterou jsme dlouho odkládali – umyjme hrnek, vyřiďme zprávu, zvedněme telefon a zavolejme tomu, kdo nás podrží a připomene nám naši hodnotu.

Potom vyjděme ven, jen se projít. Nechme nohy, ať nás nesou dál, i když se nám nechce. Každý krok je aktem vůle, posílením rozhodnutí jít vpřed.

A když nás to večer znovu semele, vrátíme se k dechu a uděláme to celé znovu. Zítra také. Nečekejme zázrak přes noc, protože opravdová změna roste právě v tom, že se nepřestaneme zvedat, i když naše ego křičí, že už nemáme sílu. Je to trénink naší duše, posilování odhodlání a víry.

Možná to zní jednoduše, ale právě ty jednoduché, opakované kroky mají často největší sílu. Vím to, protože to vidí

m každý den – jak se energie člověka mění s každým malým vědomým činem a jak v nás znovu vzplane jiskra života.

A pokud někdy ucítíme, že to sami nedáme – je v pořádku si říct o pomoc. Od blízkých, terapeuta, průvodce – nejsme na to sami.

Nemusíme změnit celý svět – stačí nadechnout se a připomenout si, že i v popelu toho starého klíčí nové semínko. Náš příběh nekončí tím, co bolí, ale tím, co s tím uděláme právě teď, s láskou a důvěrou ve vlastní sílu.

Každý krok je krokem k našemu vyššímu Já, k životu plnému hlubšího smyslu a radosti.